Aleš Mikoláš

(1852–1913)

* 18.11. 1852 Mirotice – † 10.7. 1913 Praha

Studoval na Akademii výtvarných umění u Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Swertse, od roku 1869. V roce 1876 musel spolu s Antonínem Chittussim školu opustit z důvodu tzv. Woltmannovy aféry. Jeho spontánní talent se rozvinul hlavně v kreslířském díle a v ilustracích lidových písní. Vytvořil si osobitý rukopis, charakteristický výrazným ornamentálním cítěním a velkou představivostí. Často narážel na nepochopení a odmítání. Soudobému vkusu publika nevyhovovalo jeho velkorysé pojetí a výběr námětů.

V roce 1877 vyhrál společně s malířem Františkem Ženíškem soutěž na výzdobu stěn, lunet a stropu Národního divadla. Vytvořil cyklus "Má vlast", v němž se projevilo jeho zaujetí historickou látkou, způsob vyprávění, ale především smysl pro výtvarnou zkratku. Současně navrhl řadu nástěnných maleb a sgrafit, ve kterých se uplatnil jeho kresebný talent. Neopakovatelným způsobem dokázal spojit lidové prvky a rostlinné ornamenty pomocí dominantních linií v duchu nastupujícího secesního cítění.

Mikoláš Aleš často navštěvoval Pardubice, pobýval zde u svého přítele architekta Boži Dvořáka. Proto se s jeho díly v Pardubicích setkáme na více památkách, a to jak na významných církevních a světských stavbách, tak na průčelí rodinných domů. Kresby ze sbírky Východočeské galerie v Pardubicích se vztahují k mozaikám, které zhotovil podle Alšova návrhu V. Förster. Odlišují se od konečného provedení barevností, rozdíl je patrný hlavně v plášti sv. Václava. Mozaiky zdobí hlavní vchod do kostela svatého Bartoloměje. V této památce nalezneme ještě dvě práce spojené se jménem M. Alše, nástěnnou malbu s námětem "Narození páně" provedenou podle jeho návrhu A. Häuslerem na severní straně ve vchodové části a v jižní zdi je v elipsovitém okně v levé lodi vitráž s námětem P. Marie. Nejznámější prací podle Alšova návrhu je reliéf, připomínající pověst o vzniku erbu města Pardubic. Nalezneme jej na před braní Zelené Brány a provedl ho sochař Bohumil Vlček.

Achrer Josef

Ve své tvorbě se věnuje abstraktní malbě a jeho díla jsou na plátně vytvořena speciální, zcela ojedinělou technikou - kombinací akrylových barev, olejových barev a písku. Obraz je částečně plastický. Achrerovo dílo je plné symbolů, jež odkrývají příběhy, je to dialog mezi reálnem a snem, peklem a rájem. Achrerova tvorba je hravá, zároveň však razantní a mohutná. V jeho dílech najdeme ironii, což autor často podtrhuje i názvy. Základním prvkem, ze kterého Josef Achrer tvoří příběhy na plátně, je struktura a ornament, do kterého zapojuje také figurální motivy. Strukturální, vlastně trojrozměrné ornamenty, opakující se, jakoby rotující v nesčetných obměnách, připomínají originální písmo.

Baar Hugo

(1873–1912)

* 3. 3. 1873 Nový Jičín – † 18. 6. 1912 Mnichov

Hugo Baar se narodil v Novém Jičíně jako syn obchodníka Johanna Nepomuka Baara. Po studiích na německé reálce navštěvoval v letech 1889-1892 odbornou tkalcovskou školu v Novém Jičíně. Základy malířského umění získal na Škole uměleckých řemesel ve Vídni u ředitele H. Storcka a v ateliéru Rudolfa Ribarze a na mnichovské Akademii u G. Hackela a H. Kniera. V roce 1903 se oženil s Leonií Fritsche, dcerou úředníka továrny na klobouky v Novém Jičíně. Uměleckou dráhu zahájil 1903 ve Vídni. Od počátku své výtvarné činnosti se věnoval zejména krajinomalbě. Účastnil se výstavy vídeňského výtvarného spolku Hagenbund, 1904 vystavoval v Olomouci. Po návratu do rodného města se sblížil s malířem Bohumírem Jaroňkem a jeho prostřednictvím začal spolupracovat se Spolkem výtvarných umělců moravských (SVUM). V jeho tvorbě se od té doby často objevovaly motivy z moravského a slezského prostředí. V roce 1907 stál u založení Muzejního spolku v Novém Jičíně.

V roce 1907 vystavoval v Hodoníně, obesílal rovněž výstavy spolku Mährischer Kunstverein v Brně. Tehdy dozrál jeho malířský projev, v němž syntetizoval vlivy severoněmeckých secesních krajinářů, vídeňského secesního malíře Gustava Klimta i působení kolegů a přátel ze SVUM. Baar se tak zařadil do širokého proudu středoevropských secesionistů.

Iniciativou Hugo Baara bylo v roce 1909 založeno Sdružení německo-moravských výtvarných umělců se sídlem v Brně. Předsedou byl Hugo Charlemont, veškerou činnost spolku však organizoval Hugo Baar jako místopředseda. V roce 1910 podnikl cestu do Německa, Belgie a Holandska, o rok později k Baltu. Zemřel náhle 18. června 1912 v Mnichově, když v tamějších litografických dílnách pracoval na zakázce zhotovení originální litografie.

Bárta Josef

(1864–1919)

* 1864 – † 1919

Na pražskou Akademii vstoupil zprvu k prof. Pirnerovi, avšak v letech 1896-1898 přestoupil k prof. Mařákovi.

Od realistického plenérového krajinářství dospěl krátce po roce 1900 ke krotce impresionistické skvrně a dařily se mu zejména menší krajinářské formáty s oblíbenými náměty letních luk a žní (ukázkou může být obraz z někdejší Waldesovy sbírky představený na této výstavě).

Později se pokoušel i o dekorativně laděné krajiny s figurální stafáží – proslulý byl svého času jeho rozměrný obraz koupajících se chlapců na jezu, rozvíjející po celé Evropě rozšířené téma tzv. baginades (u nás zejména A. Hudeček a M. Jiránek).

Na Jubilejní výstavě Krasoumné jednoty v Praze r. 1908 byl zastoupen oleji "Vrby" a "Staroměstské náměstí". Pěstoval i tvorbu grafickou, zejména barevný lept s motivy krajin a portrétů.

Bartoněk Vojtěch

(1859–1908)

* 28.3. 1859 Praha – † 25.8. 1908 Praha

Byl žákem Antonína Lhoty, Františka Sequense a Maxmiliána Pirnera na pražské Akademii v letech 1873-1889, později studoval ještě na Akademii v Paříži.

Po krátkém zaujetí historickou malbou se převážně věnoval žánrovým výjevům. Nejraději zachycoval atmosféru pražských ulic a zákoutí, trhů, parků a dvorků.

Také portrétoval a ilustroval (Pohorskou vesnici Boženy Němcové, pravidelně přispíval do časopisu Světozor).

Byl autorem nástěnných maleb (lunety v nové Staroměstské tržnici, oltářních obrazů, působil i jako restaurátor. V roce 1889 dokončil dekorativní vlys pro jídelnu Bondyho vily, postavené podle návrhu arch. Josefa Fanty.

Vlys tvoří šest obrazů, šest alegorických postav znázorňujících dary země, lesů, vod, polí a vinic. V jeho iluzivní malbě se spojuje zájem o věrné zpodobení reality se sociálním cítěním.

Benda Jan

Narozen 16. 5. 1897 v Praze, zemřel 28. 7. 1967 v Praze

Vyučil se 1911 typografem u firmy Koppe na Smíchově. 1915 narukoval na italskou frontu. Ve válce byl raněn a vrátil se do Prahy. Tam 1917–19 studoval UMPRUM u profesorů Emanuela Dítěte, Františka Kysely a Vratislava Huga Brunnera. V době svého učení se B. seznámil s malířem Františkem Tichým, během léčby válečného zranění v pražské Invalidovně s fotografem Josefem Sudkem a při svých malířských pobytech v Brandýse nad Labem (od 1928) s malířem Vilémem Plockem. 1939–57 působil B. jako vedoucí kreslič v Archeologickém ústavu AV. Ve 30. letech maloval dynamickou barevnou hmotou polabskou krajinu. V pozdějších zátiších vycházel z kompozičních principů fotografií Josefa Sudka, prošel však i fauvistickou fází a po krátkou dobu rozvíjel abstraktní malbu. Studoval Kramářovu sbírku a zaujal ho kubismus, nechal se inspirovat obrazy G. Braqua a E. Filly, na druhé straně se v jeho díle objevovala realistická věcnost ovlivněná K. Purkyněm a A. Navrátilem.

Beneš Vlastimil

Narodil se 3. 10. 1919 v Praze a zemřel 17. 3. 1981 tamtéž.

Malíř, sochař, grafik a scénograf.

Studoval na UK v Praze, VŠUP a soukromě u Em. Frinty. Byl členem skupiny Máj 57. Námětem jeho obrazů jsou civilistní témata (pražská předměstí, pískovny, navigace), krajiny a figurální motivy. Vytvářel také scénické návrhy, loutky a plastiky. Téměř výhradně se věnoval technice olejomalby, v počátcích také kresbě a akvarelu. Vlivem cest se do obrazů postupně dostávala také krajina italská a španělská. Mezinárodního uznání dosáhl jako scénograf Radokova filmu Johanes doktor Faustus, jemuž byla udělena Velká cena benátského filmového festivalu.

Bílek Alois

Narodil se roku 1887 ve Skoupém u Petrovic. Studoval na gymnáziu v Příbrami a Písku, kde v roce 1906 maturoval. Poté, zejména na přání rodičů, začal studovat architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Po dvou semestrech však přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze k profesoru Maxi Pirnerovi, kde absolvoval roku 1912. O rok později získal Hlávkovo stipendium a odjel přes Holandsko a Belgii do Paříže. V Mekce moderního umění setrval až do roku 1928, pravidelně vystavoval např. v Galerii des Arts Décoratifs (1914), Galerie des Beaux-arts (1923) nebo Galerie la Boëtie (1920)

Skutečnost, že téměř hned po příjezdu do metropole na Sieně začal Alois Bílek rozvíjet abstraktní tvarosloví, ukazuje, že inovativní výtvarné tendence, s nimiž se tam setkal, měly na jeho vnímání velmi silný vliv. Pohyboval se především v okruhu básníků Émila Verhaerena a René Arcose, přičemž druhý jmenovaný byl členem umělecké skupiny "Abbaye". K níž příslušel i Albert Gleizes, taktéž jeden z průkopníků abstrakce.

Blažíček Oldřich

(1887–1953)

* 5.1. 1887 Slavkovice u Nového Města – † 3. 5. 1953 Praha

Oldřich Blažíček byl český akademický malíř, představitel moderní krajinomalby.

Pocházel z velmi skromných poměrů. Jeho otec byl venkovský krejčí. Vyučil se u svého bratra malířem pokojů a poté odešel do Prahy za prací. Tehdejší řemeslo malířů pokojů mělo spíš blíže k umění. Dva roky trvalo než se s pomocí hraběte Gudenuse z Velkého Meziříčí dostal na vytoužená studia. Nejprve studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesorů Dítěte a Maška, po čtyřech letech přešel na Akademii, kterou absolvoval u Hanuše Schwaigera, na jehož popud věnoval svojí pozornost malbě interiérů.

Nebyl jen svrchovaným malířem-krajinářem své rodné Vysočiny, ale proslavil se také malbou chrámových interiérů. Jeho nesmírná pracovitost přinesla úspěchy. Již na Akademii byl kritikou velmi nadšeně přijat jeho obraz svatovítské katedrály a poté následovaly obrazy dalších kostelních interiérů doma i v cizině. Možná právě pro toto chápání a vidění prostoru se stal profesorem malby na ČVUT, kde působil do roku 1927 do roku 1948. V cizině nejen tvořil, ale i vystavoval.

Již v roce 1913 se účastnil výstav Jednoty umělců výtvarných v Poznani a Lublani, poté následovala řada dalších. Nejvýznačnějších ocenění dosáhly jeho obrazy na výstavě v Paříži (1921) a na mezinárodních výstavách Carnegiho institutu ve Spojených státech. Nepatřil k avantgardě, ale jeho obrazy jsou zastoupeny ve význačných sbírkách umění.

Oldřich Blažíček zemřel 3. května 1953 v Praze. Své vzpomínky sepsal v knize Mládí na Vysočině.

Boháček Karel

Narodil se 4. 8. 1886 ve Velkých Zámachách a zemřel 21. 8. 1928 v Praze.

Malíř krajinář, figuralista.

Byl žákem profesorů Bukovce, Thieleho a Krattnera na akademii v Praze. Význam jeho tvorby je především v krajině, jeho obrazy měly selské motivy. Jeho poslední prací byl návrh na prapor republikánské strany mladoboleslavského kraje, který byl odhalen při výstavě severních Čech v Mladé Boleslavi. Byl členem Umělecké Besedy a podobně jako jeho přítel V. Rabas se snažil prostředky poučenými na světovém umění (Cézanne) vystihnout podstatné rysy domací krajiny. Figurální stafáže v jeho monumentálních krajinách byly ovlivněny příkladem J. Preislera. Bohatě též spolupracoval s ochotnickými spolky jako tvůrce opon a kulis.

Boettinger Hugo

Narodil se 30. 4. 1880 Plzeň, zemřel † 9. 12. 1934 Praha, malíř, grafik, kreslíř, karikaturista.

Vnuk plzeňského kaligrafa Martina Böttingera, syn fotografa a grafika Josefa Böttingera (1839–1914), průkopníka fotografie a grafického průmyslu, mladší bratr kreslíře Světozoru a Zlaté Prahy Jindřicha Böttingera (1868–1886). Z tercie malostranského gymnázia B. přešel 1895 na Uměleckoprůmyslovou školu, kde studoval malbu u profesorů Emanuela Krescence Lišky a Felixe Jeneweina, od 1899 byl žákem AVU v ateliéru profesora Maxmiliána Pirnera, u něhož absolvoval 1902. Období 1903–06 strávil na studijním pobytu ve Francii, Belgii, Nizozemí a Velké Británii, kde si osvojil virtuózní styl zkratkovité kresby salonního typu. Stal se nejžádanějším pražským karikaturistou, známý byl jeho pseudonym Dr. Desiderius. Spolupracoval se Světozorem, Volnými směry, Šibeničkami, Rarachem, Zlatou Prahou, Topičovým almanachem. Knižní soubory kreseb a karikatur vydával od 1910 na popud přítele Miloše Jiránka. Za první světové války názorově sympatizoval s projevy protirakouské rezistence, po vzniku ČSR publikoval v časopise Nebojsa a dlouhodobá externí spolupráce s Lidovými novinami vyústila v externí redakci jejich rubriky karikatur. I jako malíř a grafik se dočkal značné popularity. Od 1903 byl členem SVU Mánes, od 1925 řádným členem IV. třídy ČAVU a stal se také zakládajícím členem SČUG Hollar.

Brychtová Jaroslava

Narodila 18.7.1924 v Železném Brodě. Manželka sklářského výtvarníka Stanislava Libenského, s kterým společně pracovala. Sklářská výtvarnice, manželka a blízká spolupracovnice skláře Stanislava Libenského. Studovala na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové u K. Štípla a na Akademii výtvarných umění u J. Laudy. 34 let pracovala jako výtvarnice pro sklárny Železnobrodské sklo v Železném Brodě. Ve své tvorbě spojovala sochařskou a sklářskou tvorbu a uplatnění skla v architektuře. Zpočátku spolu se svým otcem Jaroslavem Brychtou experimentovala s technikou tavení skla ve formě. V 50. letech začala spolupracovat se Stanislavem Libenským. V železnobrodské sklárně založila středisko skla pro architekturu a výrobu skleněných děl tavením drceného skla ve formě. Společně se Stanislavem Libenským je zastoupena v mnoha galeriích a muzeích jak v Čechách, tak i v zahraničí.

Drtikol František

Narodil se 3. 3. 1883 v Příbrami a zemřel 13. 1. 1961 v Praze.

Český fotograf tvořící v letech 1901 až 1935, příležitostně se věnoval i grafice a překladatelství. Proslavil se zejména svými portréty a akty ve stylu pozdní secese, později ovlivněné kubisticko-futuristickými prvky. Je řazen k nejúspěšnějším českým klasikům fotografie aktu všech dob. Je znám také svou duchovní praxí východních učení, především buddhismu a je označován za patriarchu českého buddhismu. Proslavil se sice jako fotograf portrétů a aktů, jeho dílo je však mnohem širší. V roce 1911 vydal album 50 olejotisků Z dvorků a dvorečků staré Prahy, kde zachytil krásu mizejících pražských zákoutí. Tento soubor představoval jakési entrée do pražské umělecké společnosti. Symbolistně laděné snímky nejstarších zákoutí Prahy vzbudily veliký ohlas a atelier Drtikol & spol se stal významným střediskem české kulturní a společenské elity.

Eliáš Bohumil

Narodil se v Nasobůrkách na Moravě. Studoval v letech 1954 až 1957 na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě a v letech 1957–1963 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru monumentální malby a skla u profesora Josefa Kaplického.

Zpočátku se věnoval ve své tvorbě především výtvarným dílům určeným pro architekturu. Při práci na oknech do kostela Panny Marie v Dobříši použil poprvé princip horizontálně skládaných vrstev řezaného plochého skla, který pak následně použil ještě u volných děl ve spojení s pískováním a posléze i malbou. Souběžně tvořil i v oblasti malby a grafiky. Tady je charakteristické jeho expresivně barevné pojetí. Po roce 1985 došlo k opětné malbě na skleněný tvar.

Dílo Bohumila Eliáše je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie výtvarného umění Ostrava, Uměleckoprůmyslového muzea Praha, Moravského muzea Brno, Muzea skla a bižuterie Jablonec nad Nisou, Musée des arts décorative de la ville Lausanne, Museum Jan Van Der Togt Amstelveen, Takasaki Museum of Art,

Havelka Roman

Narodil se 30. 4. 1877 v Jemnici u Znojma a zemřel 20. 6. 1950 ve Znojmě.

Malíř krajinář.

V letech 1892-1895 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u profesorů Lišky a Stibrala. Poté přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze k Juliu Mařákovi a Antonínu Slavíčkovi, studoval zde do roku 1898. Po roce vojenské služby v roce 1901 ukončil studia u Rudolfa z Ottenfeldu. Získal Hlávkovo stipendium a cestoval po Itálii a dva roky strávil v Bosně a Hercegovině. Ve vlastním atelieru v Mnichově zpracovával motivy z cest. Po druhé cestě do Bosny se usadil v Bítově nad Dyjí a namaloval zde na 3000 obrazů v mařákovském duchu. V roce 1905 pobýval v Dalmácii, odkud přivezl mnoho přímořských motivů. Vystavoval v Praze, Hradci Králové, ale i v cizině, např. ve Vídni, Londýně, Berlíně, Mnichově. Maloval lyrické krajiny s důrazem na dekorativní působivost světla a barvy. Díky výborně zvládnuté kresbě patřil i k významným ilustrátorům, například se podílel na ilustrování díla Augusta Sedláčka Hrady a zámky české.

Hlinomaz Josef

Narodil se 9. 10. 1914 v Praze a zemřel 8. 8. 1978 ve Splitu.

Herec, novinář, ilustrátor a významný naivní malíř.

Narodil se v rodině hudebního skladatele a pedagoga Václava Hlinomaze. Mládí strávil v Dobříši a Příbrami, kde studoval reálné gymnázium a ochotnicky hrál divadlo. Po své otci zdědil výrazné umělecké vlohy hudební, herecké i výtvarné. Po maturitě nejprve dva roky studoval malířství na uměleckoprůmyslové škole, ale po neshodách s tamními pedagogy přešel na studium herectví na dramatickém oddělení pražské konzervatoře, kterou absolvoval v roce 1940. Působil v různých divadlech, naposledy v Divadle ABC. Od roku 1958 až do své smrti pak působil v hereckém souboru Filmového studia Barrandov. Je znám též jako naivní malíř, kde ztvárňoval často náměty ze světa divadla, varieté, cirkusu a umění vůbec. Jeho poeticko surrealistické obrazy byly velice osobité, vyznačovaly se velkou dávkou humoru, poezie a humorně laděné fantazie. Kromě naivního malířství se také věnoval knižním ilustracím. Přispíval také svými články a fejetony do různých novin a časopisů.

Holý Miloslav

Narozen 15. 1. 1926, Neurazy - 14. 7. 1998, Plzeň Malíř, ilustrátor a grafik Studoval Vysoké umělecké-průmyslové škole v Praze v ateliéru profesorů Emila Fily a Stanislav Ulmana, kde si zvolil obor monumentální malba, na kterou se také po většinu svého života zaměřil. Studoval také na Pedagogické fakultě UK v Praze pedagogiku a didaktiku. V roce 1955 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. První samostatnou výstavu měl v roce 1956 v Blovicích ale později vystavoval po celé ČR tak v zahraničí ( Mánes, Praha, Dům umění, Bratislava) Často měl společné výstavy s Břetislavem Holakovským, s kterým byli stejně staří. zastoupen ve sbírkách ÚRO, MK, ČSR dále je zastoupen ve sbírkách závodů, kulturních a dalších institucí. Galerie umění Karlovy Vary, Karlovy Vary (Karlovy Vary) Okresní muzeum a galerie, Klatovy (Klatovy) Středočeská galerie, Praha Západočeská galerie v Plzni, Plzeň (Plzeň-město) Společná 1961/05/14 - 1961/06/11 Současné české malířství, Dům umění, Olomouc (Olomouc) 1967 Umělci k výročí Října, Bruselský pavilon, Praha 1976/03 - 1976/04

Honsa Jan

Narodil se 8. června 1876 v Tisové u Vysokého Mýta a zemřel 9. září 1937 v Poličce.

Český malíř, grafik a krajinář.

V letech 1893–1898 studoval na pražské Akademii výtvarných umění, kde byl žákem Julia Mařáka. Po vojenské službě pokračoval ve studiu u Antonína Slavíčka. V roce 1903 získal Hlávkovo cestovní stipendium a během cesty navštívil Basilej, Kostnici a Mnichov. Byl oceňován za své malby krajinných motivů, zejména přírody střední Čechy, a jeho díla často odrážela náladové pojetí krajiny. Kromě malby se věnoval i grafice, přičemž jeho dřevoryty byly populární zejména po roce 1910. V roce 1904 získal bronzovou medaili na světové výstavě v St. Louis za obraz "Letní odpoledne". V roce 1909 měl svou první samostatnou výstavu v Praze, a jeho tvorba byla od této doby pravidelně vystavována. V posledních letech svého života žil ve své rodné obci, Běstovicích a Poličce, kde zůstal silně spojen s místní přírodou, která měla velký vliv na jeho tvorbu. Jeho díla jsou součástí sbírek Národní galerie v Praze a dalších významných institucí.

Horejc Jaroslav

Narodil se 15. 6. 1886 v Praze a zemřel 3. 1. 1983 tamtéž.

Sochař, medailér.

Nejprve se učil rytectví a cizelérství na klenotnické odborné škole, pak v letech 1906-10 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u J. Drahoňovského a S. Suchardy. Současně se však živil jako štukatér. Od roku 1909 spolupracoval s Artělem, pro který navrhoval předměty uměleckého řemesla, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1911) a Svazu českého díla. Významným způsobem spolupracoval s architekty Janem Kotěrou a L. Machoněm. Roku 1925 získal velkou cenu na výstavě Art déco v Paříži za skleněné vázy, roku 1937 byl oceněn řádem Orange-Nassau za sochařské ztvárnění Komenského pohřební kaple v Naardenu. V letech 1918-48 působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole, kde vedl ateliér ornamentálního a figurálního modelování. Uplatnil se i jako sklářský výtvarník, zpracovával šperky, navrhoval mince. Neméně významná byla i ho tvorba v rámci volné plastiky. Patřil k nejvýraznějším představitelům českého novoklasicismu, inspirovaného řeckou archaickou plastikou. Jeho snadno rozpoznatelný styl charakterizují značně protažené figury, s malou hlavou, útlými boky a širokými rameny.

Janeček Ota

Narodil se 15. 8. 1919 v Pardubičkách u Pardubic a zemřel 1. 7. 1996 v Praze.

Český malíř, grafik, ilustrátor a sochař, známý svou lyrickou tvorbou inspirovanou přírodou a poezií. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Karla Štipla, kde se specializoval na užité umění. Ve své tvorbě se zaměřoval na krajinomalbu, portréty, abstrakci i figurální kompozice. Jeho díla jsou charakteristická jemnou stylizací, citlivou kresbou a často poetickým vyzněním. Janeček byl také uznávaným ilustrátorem a ilustroval řadu významných knih, například básně Jaroslava Seiferta. V 60. letech se věnoval také sochařství a keramice, kde experimentoval s tvary a texturami. Jeho práce byly pravidelně vystavovány na domácích i zahraničních výstavách a získaly mezinárodní uznání. Byl členem významných uměleckých spolků, včetně skupiny UB 12.

Jiroudek František

Narodil se 17. 2. 1914, Lhota u Semil - zemřel 15. 6. 1991, Praha) byl český grafik, malí, výtvarník a pedagog. Po kratším působení na škole Uměleckoprůmyslové a Českém vysokém učení technickém vystudoval Akademii výtvarných umění v letech 1935-1939 u osudového profesora Viléma Nowaka, který podpořil jeho talent a zapálení. V letech 1961-1970 se stal rektorem AVU.Počátek jeho umělecké kariéry je spojen se scénickou tvorbou z divadelního prostředí. Jiroudek byl spojen s Ostravskem - pracoval i s Národním divadlem v Ostravě jako jevištní a kostýmní výtvarník. Po válce se pod vlivem Pierra Bonnarda inspiroval přírodou, začal tvořit krajinomalby, jímž zůstal věrný zbytek uměleckého života. V roce 1976 získal titul národní umělec.

Umělec byl předsedou Spolku československých výtvarných umělců a spoluzakladatelem skupiny s názvem Sedm v říjnu.

Kalvoda Alois

Narodil se 15. 5. 1875 ve Šlapanicích u Brna a zemřel 25. 6. 1934 v Běhařově u Klatov.

Český malíř a grafik. Pocházel z chudé rodiny, obdařené mnoha dětmi. V letech 1892 - 1897 byl žákem pražské Akademie u profesora Jul. Mařáka. Studoval v Paříži a Mnichově. Odchyloval se od Mařákovy školy, od malování melancholických krajin a směřoval k dekorativnějšímu pojetí krajiny v barvě i motivu. Maloval prosté motivy českého kraje, louky, stráně, břízy, výhledy do kraje mezi kmeny strojmů stojících v popředí nebo na pozadí strání. Skvělé jsou jeho práce z okolí Rohatce, Strážnice, Břeclavska. Uplatnil se též jako pedagog. Po předčasné smrti L. Marolda převzal jeho atelier na Vinohradech s mnoha žáky. Od roku 1897 stále vystavoval v Praze, Brně a celé republice, ale také ve Vídni, Berlíně, Hamburku, Varšavě, Mnichově, ale i Rusku, Itálii a Americe.

Kirnig Alois

Německo-český malíř a ilustrátor, narozený 10. června 1840 v Praze. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění, a následně v Mnichově pod vedením Maxe Haushofera a Eduarda Schleiche. Kirnig byl členem Krasoumné jednoty a Umělecké besedy, a své krajiny vystavoval nejen v Praze, ale i ve Vídni, Drážďanech a Mnichově.

Jeho tvorba byla ovlivněna stylem Eduarda Schleicha a v jeho obrazech lze spatřovat realistický přístup k zachycení krajiny. Na počátku své kariéry měl romantický a poněkud naivní stylizovaný přístup, ale později přešel k realistické malbě. Kirnigova tvorba zahrnovala krajiny z Čech, Alp, a také obrazy inspirované pobytem na jihu Itálie, které předznamenávaly impresionismus. Kromě krajinomalby byl také ilustrátorem, přispíval například do časopisu Květy.

Zemřel 25. ledna 1911 ve Starém Městě Prahy.

Langer Karel

Narodil se 16. 1. 1878 v Jaroměři a zemřel 2. 5. 1947 v Praze.
Malíř krajinář.

V letech 1897-1900 studoval na pražské Akademii umění u Julia Mařáka, poté byl tři roky žákem figurálního specialisty profesora Rudolfa von Ottenfeld. Na jaře r. 1900 společně s J. Honsou organizoval sběr podpisů pod petici za zachování krajinářské školy na pražské Akademii. Rektor Vojtěch Hynais je za tuto činnost na neurčitou dobu zprostil výhod studentů Akademie. iž jako student dosáhl řady ocenění. Po absolvování Akademie pobýval v Dubrovníku, studoval u proferosa Beneše Knüpfra v Římě. Často se vracel pod zvičínské nebe, kde vznikla řada slunečných motivů s kvetoucími mezemi, zahradami a lukami, čímž vynikl již na svých prvních výstavách. Maloval také zátiší svítivými barvami a velmi osobitou technikou. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes od. r. 1898 až do své smrti. V prvním desetiletí dvacátého století pravidelně vystavoval s Uměleckou besedou (formálně se stává členem v r. 1904) i s Jednotou umělců výtvarných. Jeho obrazy jsou každoročně reprodukovány ve Zlaté Praze od r. 1902, a to až do r. 1929. Řada jeho obrazů s popisným komentářem je publikována i v časopise Besedy lidu.

Libenský Stanislav

Stanislav Libenský se narodil 27.3.1921 v Sezemicích u Mnichova Hradiště a zemřel 24.2.2002 v Železném Brodě. Manžel sklářské výtvarnice Jaroslavy Brychtové, se kterou společně pracoval. Studoval na sklářských školách v Novém Boru a v Železném Brodu, dále studoval na pražské UMPRUM u prof. V. Holečka a na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. J. Kaplického. V letech 1945-1954 působil jako pedagog na odborné škole sklářské v Novém Boru a zároveň působil jako výtvarník v podniku Umělecké sklo v Novém Boru. Roku 1954 byl jmenován ředitelem sklářské školy v Železném Brodě. V letech 1963-1987 působil jako profesor a vedoucí katedry sklářského výtvarnictví na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Je považován za zakladatele hutní skleněné plastiky, během působení v Novém Boru se věnoval zejména malbě transparentními emaily na skleněné nádoby, později převážně malbě geometrických kompozic, navrhoval nápojové sklo. Se svojí manželkou, také sklářskou výtvarnicí, Jaroslavou Brychtovou vytvářel plastiky a vitráže ze skla ztaveného ve formě. Zabývali se i komorní tvorbou. V jeho díle však převažují monumentální tvorby – stěny, mříže, vitráže, geometricky stylizované figurální motivy. Od druhé poloviny 60. let uplatňují abstraktní geometrickou formu v dílech se symbolickou výpovědí. V té době vznikly i skladebné křišťálové plastiky – koule v krychli a krychle v kouli, v nichž autoři manipulovali se světelnými účinky. Tento princip později rozpracovali v četných plastikách pro interiéry veřejných budov v České republice i v zahraničí. V pol. 80. let se opět vrátili k barvě v plastikách s průniky geometrických tvarů, v nových obměnách ve vrací i k tématu Hlav. Společně s Jaroslavou Brychtovou je zastoupen v mnoha galeriích a muzeích jak v Čechách, tak i v zahraničí.

Minařík Jan Bedřich

Narodil se 15. 12. 1862 v Praze a zemřel 26. 5. 1937 tamtéž.

Po vyučení v oboru malba na porcelán studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, na Akademii v Praze, nejprve u Maxe Pirnera a v letech 1889–1896 v krajinářské speciálce Julia Mařáka, který dobře nasměroval svého žáka k malbě zátiší a architektur. Minařík vytvořil bezpočet realisticky pojatých pohledů do uliček, dvorků a tichých zákoutí staré Prahy. Početná kolekce jeho pražských motivů je ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy. V roce 1925 namaloval také několik rozměrných pláten ze starých Pardubic.

Naske František Xav.

Narodil se 2. 6. 1884 v Praze a zemřel 22. 8. 1959 tamtéž.

Malíř, dekoratér, ilustrátor.

Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Hanuše Schwaigera a díky stipendiu navštívil Nizozemí, Belgii a Velkou Británii. V jeho malbě se odráží akademické školení, později však tíhl k barevně bohatším a objemově robustnějším kompozicím. Kromě portrétů kulturních osobností tvořil i žánrové a exotické scény, často provokativní svou smyslností. Byl manželem herečky Růženy Naskové. Naskeho tvorba, i přes proměnlivý ohlas dobové kritiky, zůstává výraznou součástí českého meziválečného malířství.

Piepenhagen August

Narodil se 2. 8. 1791 v Soldinu u Frankfurtu nad Odrou (dnes Myślibórz v Polsku), zemřel 27. 9. 1868 v Praze.

Malíř-krajinář.August Bedřich Piepenhagen byl samoukem, který se ke krajinomalbě dostal díky inspiraci švýcarskou přírodou během tovaryšského vandrování. Po příchodu do Prahy v roce 1811 se usadil na Starém Městě, kde vedl knoflíkářskou dílnu a současně se začal věnovat malování. Zanedlouho se stal uznávaným umělcem a jeho romantické, náladové krajiny si získaly oblibu u širokého publika. Byl podnikavý – zákazníkům nabízel obrazy podle vzorníků motivů. Jeho díla, často inspirovaná melancholií, přírodními scenériemi, nokturny a zimními krajinami, se stala vzorem i pro další krajináře. Maloval především podle fantazie a dojmu, nikoli podle reálných předloh. Je považován za jednoho z významných romantických malířů působících v českém prostředí. Jeho malířský talent zdědily i dvě jeho dcery Charlotta a Louisa, které pokračovaly v jeho krajinářském stylu. Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

Rabas Václav

Narodil se 13. 11. 1885 v Krušovicích a zemřel 26. 10. 1954 v Praze.

Český malíř, grafik a ilustrátor, známý především svou krajinomalbou, ve které zachycoval krásu české přírody, zejména kraje kolem svého rodného Krušovicka. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Vlaha Bukovace a Hanse Schwaigera, kde získal pevné základy pro svou výtvarnou tvorbu. Rabasova díla se vyznačují výrazným smyslem pro světlo a atmosféru, harmonickou barevností a poetickým zachycením krajiny. Vedle krajinomalby se věnoval figurálním kompozicím a ilustracím, často inspirovaným venkovským prostředím a jeho obyvateli. Byl členem několika uměleckých spolků, včetně Sdružení výtvarných umělců Mánes.

Richter Milan

Je český malíř a kreslíř, jehož tvorba je spojena především s naivistickým zobrazením staré Prahy. Ve svých obrazech zachycuje romantická zákoutí, úzké uličky, historické domy a atmosféru města, které se stalo jeho celoživotní inspirací. Jeho díla vynikají osobitým rukopisem, jemnou poetikou a schopností zachytit kouzlo míst, která jsou mnohdy skryta běžnému pohledu.

Narodil se do rodiny s výrazným kulturním a občanským zázemím. Je synem JUDr. Milana Richtera, právníka, generálního prokurátora armády Československa, který byl po nástupu komunistického režimu perzekvován. Rodina si navzdory složité době uchovala úctu ke svobodě, vzdělání a umění. Právě toto prostředí formovalo Milanův citlivý vztah ke kultuře a historii.

Po absolvování Střední průmyslové školy elektrotechnické se vydal vlastní cestou. Ačkoliv nebyl akademicky vzdělán jako výtvarník, od mládí projevoval mimořádnou výtvarnou zručnost a neustálou potřebu tvořit. Většinu svého uměleckého vzdělání získal jako samouk, zároveň však navštěvoval soukromé lekce u několika významných malířů své doby, kteří mu pomohli rozvíjet techniku i vlastní výtvarný výraz.

Jeho tvorba se postupně soustředila na Prahu – město, které znal důvěrně a které se pro něj stalo nekonečným zdrojem inspirace. Nezobrazoval ji však realisticky. V jeho obrazech se Praha mění v místo vzpomínek, snů a tiché nostalgie. Domy se lehce naklánějí, uličky se vinou jako příběhy a nad střechami se vznáší klidná atmosféra starých časů. Právě tato poetická stylizace řadí jeho dílo k české naivní malbě.

Během života několikrát vystavoval v Praze a jeho obrazy si získaly řadu obdivovatelů. Mezi nimi byl také prezident Václav Havel, který měl k Richterově tvorbě blízko. Havel si jeho obrazy oblíbil natolik, že je často využíval jako reprezentační dary při významných státních návštěvách. Díla Milana Richtera se tak dostala do rukou osobností světového významu, mezi nimi například Billa Clintona, Micka Jaggera či Dalajlámy.

Zajímavostí je, že Milan Richter nikdy neusiloval o komerční úspěch. Své obrazy zásadně neprodává, ale věnuje je lidem, kterých si váží, přátelům nebo osobnostem, jež ho inspirují. Vnímá je spíše jako osobní poselství než obchodní artikl. Každý obraz tak představuje jedinečný dar nesoucí kus jeho pohledu na svět.

Skramlík Jan

Narodil se 1. července 1860 v Praze a zemřel 6. září 1936 tamtéž.

Český malíř a operní zpěvák, uváděn též jako rytíř z Cronreuthu.

Skramlík studoval na pražské Akademii výtvarných umění, kde studoval v letech 1876–1878. Následně osm let pokračoval ve studiu v Mnichově u profesora Wilhelma Lindenschmidta. V roce 1886 se přestěhoval do Paříže, kde se setkal s Václavem Brožíkem. Po Brožíkově návratu do Prahy se Skramlík stal jeho žákem a pracoval v jeho ateliéru. Jeho výtvarná tvorba se zaměřovala na historické a portrétní malby, přičemž výraznou část jeho tvorby tvoří obrazy s historickými a náboženskými motivy. Byl známý pro svůj realistický přístup a důraz na detail. Skramlík byl také aktivní jako operní zpěvák a člen Národního divadla v Praze. V roce 1911 byl oceněn titulem rytíře za svou uměleckou činnost. Vedle malby je známý také pro svou gastronomickou "inovaci" – na jeho popud vymyslel lahůdkář Jan Paukert dodnes populární obložené chlebíčky.

Slavíček Jan

Narozen 22. 1. 1900 v Praze, zemřel 5. 4. 1970 v Praze.Český malíř, syn krajináře Antonína Slavíčka a pokračovatel významného malířského rodu. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Preislera, Vratislava Nechleby, Maxe Švabinského a v krajinářské speciálce Otakara Nejedlého (1916–1925). Od roku 1922 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Ve své tvorbě se věnoval především krajinomalbě, zátiší a pohledům na Prahu. V raném období reagoval na podněty francouzského fauvismu, postupně si však vytvořil osobitý malířský projev založený na smyslovém realismu a citlivé práci s barvou. Častým námětem jeho obrazů byly krajiny Orlických hor a pražská zákoutí, zejména pohledy z ateliéru v Hrzánském paláci na Hradčanech, kde žil od roku 1937. Podnikl řadu studijních cest po Evropě, mimo jiné do Francie, Itálie, Španělska, Anglie či Řecka. Jeho dílo patří k významným projevům české krajinomalby 20. století.

Soukup Fr. Ladislav

Narodil se 19. 1. 1888 v Praze a zemřel 7. 1. 1954 tamtéž.

Studoval v Praze u J. Panuškyho a V. Jansyho. V rané fázi své tvorby se věnoval figurativnímu malířství, často zobrazoval ženy, včetně aktů, ale také krajiny. S postupem času čím dál více maloval květinové louky a zimní krajiny. Člen spoluku výtvarných umělců Aleš

Špálová Milada

Narozená 30. 5. 1884 v Berouně, zemřela 1. 12. 1963 v Liberci.

Česká malířka, jejíž tvorba je úzce spjata s Podkarpatskou Rusí, kde ve 30. letech 20. století působila mezi tamními českými a rusínskými výtvarníky.

Studovala na pražské UMPRUM (1900–1905) a poté na škole prof. W. Thora v Mnichově. Po návratu do Prahy pracovala v uměleckém družstvu Artěl (1906–1915) a roku 1915 se provdala za Františka Špálu, bratra malíře Václava Špály.
Po svatbě žila s manželem delší dobu na Podkarpatské Rusi, v Sevluši a Užhorodě, kde čerpala podněty z tamní krajiny, architektury a života místních obyvatel. V té době se pohybovala v okruhu umělců spojených s formováním podkarpatské výtvarné školy – například Josifa Bokšaje, Adalberta Erdélyiho, Andreje Kocky či Dvana Šarpotokiho. Právě díla těchto autorů se často objevují ve stejných sbírkách jako její obrazy, což dokládá její vazbu na prostředí tamní umělecké komunity.
Z námětů převažují podkarpatské a české krajiny, zejména motivy z okolí Turnova a Českého ráje.
Milada Špálová patří k umělkyním, které dokázaly propojit českou výtvarnou tradici s poetikou karpatského regionu, a její dílo tak zůstává cenným dokladem kulturního dialogu mezi českým a podkarpatským uměním meziválečné doby.

Štětka Václav

Václav Štětka ( 23.9.1893 ve Strmilově u Jindřichova Hradce - 12.12.1982 v Havlíčkově Brodě ) malíř, grafik a pedagog Studoval v letech 1914 - 1922 Akademie výtvarných umění v Praze, v malířské škole profesora V. Hynaise a v grafické škole prof. M. Švabinského a též na Vysokém učení technickém v Praze obor profesury kreslení. Věnoval se hlavně krajinomalbě a grafice. Převládajícím motivem jeho tvorby je jihočeská rybničnatá krajina, doplněná figurálním žánrem, zachycujícím práci rybářů. Řadu děl má rovněž na téma polních prací (Žně, Orání). Známá jsou též jeho zátiší, ať už s rybami, s kyticemi lučních i zahradních květů, nebo lovecká zátiší. Portrétoval významné osobnosti. V volné grafice užívá především techniku litografie, ilustroval knihy. Zhotovil loutky a dekorace pro loutkové divadlo a školu v Kunžaku. Byl jedním ze zakládajících členů Svazu jihočeských výtvarníků v Českých Budějovicích. Dlouhá léta působil jako výtvarný pedagog na středních školách mezi lety 1922-1943. Zastoupen ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, Městského muzea a galerie ve Vodňanech, Městského muzea v Českých Budějovicích. Vystavoval v Praze, Českých Budějovicích, Brně a Hluboké nad Vltavou. Výstavy: Autorská 1983/09 Václav Štětka: Obrazy, Městské muzeum a galerie, Vodňany (Strakonice) 2003/07/06 - 2003/09/07 Václav Štětka: Obrazy, Městské muzeum a galerie, Vodňany (Strakonice) a další

Švec Otakar

Narodil se 23. 11. 1892 v Praze a zemřel 4. 4. 1955 (nebo 3. 3. 1955) tamtéž.

Český sochař.

Otakar Švec je známý především pro svou futuristickou sochu Sluneční paprsek – Motocyklista z roku 1924, která byla představena na výstavě dekorativních umění v Paříži. Tato socha se později znovu odlila pro sběratele manžele Hascoeovi a dosáhla rekordní ceny 3,8 milionu korun na dražbě v Sotheby's. Dalšími významnými díly jsou pomníky T. G. Masaryka, Karla IV. v Karlových Varech a monumentální pomník J. V. Stalina na Letné v Praze.

Švec studoval na Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění v Praze. Po smrti svého učitele Jana Štursy vedl jeho ateliér. Byl členem SVU Mánes a jeho tvorba zahrnovala nejen sochařské portréty, ale i významné veřejné pomníky, jako jsou pomník Adolfa Heyduka v Písku, pomník ruského legionáře v Praze a pomník obětem nacismu v Domažlicích. V roce 1949 vyhrál soutěž na pomník J.V. Stalina, který byl odhalen v roce 1955 a později odstraněn v roce 1962. Švec spáchal sebevraždu v roce 1955, měsíc před odhalením svého pomníku.

Válová Jitka

Narodila se 13. dubna 1922 v Kladně, zemřela 27. března 2011 tamtéž.

Česká malířka a grafička, která spolu se svou sestrou Květou Válovou patřila mezi nejvýraznější postavy českého výtvarného umění 20. století. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Emila Filly, který měl zásadní vliv na její umělecký vývoj. Tvorba Jitky Válové je charakteristická expresivním stylem, osobitou barevností a důrazem na výrazové prostředky. Často čerpala inspiraci z průmyslového Kladna, jehož prostředí formovalo její umělecké vidění. Ve svých dílech se zabývala lidskými vztahy, emocemi a existenciálními otázkami. Kromě malby se věnovala grafice, zejména suché jehle, litografii a linorytu. Navzdory tomu, že byly její práce během totalitního režimu často opomíjeny, získala uznání po roce 1989, kdy byla její díla vystavována na významných přehlídkách v České republice i v zahraničí.